Bohumil Kartous: Stále vychováváme pasivní lidi, kteří se bojí riskovat
Autor nedávno vydané knihy No Future s podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality? a také konceptu Auditu vzdělávacího systému v ČR EDUin v rozhovoru pro ELAI News vysvětluje, proč Česko potřebuje zachytit zběsilý vývoj, k němuž dochází ve světě, proč je k tomu nezbytná hluboká reforma našeho vzdělávacího systému a jaké by měly být její hlavní prvky. A také se mimo jiné zamýšlí nad tím, proč se dnes tolik lidí přiklání k autoritativnímu způsobu vládnutí.
Chtěl byste být ministrem školství?
Za jistých okolností ano, ovšem musela by k tomu být zcela jiná politická konstelace. Neumím si představit, že by to bylo ve vládě současného premiéra, z jehož výroků na adresu vzdělávání je zřejmé, že nemá představu o čem mluví. Ministra školství Plagy si ale vážím. Nepochybně platí, že ministr školství může chytrými kroky posunout české vzdělávání o století dál, ale musí k tomu mít podporu celé vlády.
Kdybyste tu možnost opravdu měl a ministrem se stal, jaké tři nebo čtyři hlavní kroky byste určitě chtěl udělat, protože je považujete za stěžejní?
V první řadě bych chtěl z resortu školství udělat silové ministerstvo, hned poté, co by bylo přejmenováno na ministerstvo vzdělávání. Protože vzdělávání je oblast mnohem širší a ve své komplexitě důležitější než jenom školství. Silové ministerstvo pak proto, že by mělo koncentrovat skutečnou vládní prioritu. A pokud by se opravdu stalo silovým ministerstvem, bylo by nutné, aby do něj začaly směřovat větší investice. Pro zajímavost, zatímco ČR do vzdělávání dává zhruba 3 procenta HDP, skandinávské a další společensky rozvinuté země se pohybují o celá procenta výše. Což znamená desítky až menší stovky miliard korun ročně.
Pochopitelně by muselo dojít k restrukturalizaci státního rozpočtu a veřejných výdajů. Tak abychom byli schopni zachytit tempo onoho doslova střemhlavého vývoje, k němuž v celém světě dochází. Toho se dá dosáhnout skutečně jen díky silnému sektoru vzdělávání, což ukazují příklady mimo jiné již zmíněných zemí, které to pochopily.
Musíme posílit všeobecné vzdělání
Na co dalšího byste se zaměřil?
Pak by přišly relativně drobné kroky, které by ale dokázaly vzdělávání posunout vcelku rychle dopředu. Především bych se snažil o změnu obsahu důležitých zkoušek jako jsou přijímací zkoušky na stčřední a vysoké školy či maturita. Ty totiž vytvářejí zadání vzdělávacímu systému a tam se dá udělat nejrychlejší změna. Do pěti let by podle mě už bylo možné připravit koncept, provést pilotní verzi a zavést ho na systémové úrovni. Dopady by byly okamžité.
Čili jde o to, že školy by byly nuceny se změně obsahu těchto zkoušek přizpůsobovat.
Přesně tak. Vezměte si, že se závěrečné maturitní hodnocení skládá z průběžných hodnocení z každého ročníku, studenti mají možnost dílčí zkoušky skládat v předchozích ročnících a velké finále se odehraje v podobě komplexně pojaté celoročníkové práce. Může to být práce teoretická, může to ale být i výrobek, dle zaměření školy. Školy by na takovou změnu nutně musely reagovat.
A v mezidobí by samozřejmě bylo potřeba dělat všechny kroky nezbytné k dlouhodobé proměně, tak aby se ze vzdělávání stala elitní profesní záležitost. Tedy aby se učitelé cítili a byli těmi, kdo reprezentují elitu této společnosti. Za nesmírně důležité v tomto kontextu považuji zaměřit se na pozice ředitelů škol, kteří mohou udělat mnoho. Pokud chcete zásadně změnit školství, musíte dostat na pozice pedagogických manažerů kvalitní lidi. Oni jsou totiž hybateli změn.
Jsou v ČR takoví lidé? A jsou schopni dělat to, o čem mluvíte?
Částečně už na těchto pozicích jsou, a myslím, že jich není málo. Jsou velmi aktivní a já si jich vážím. Dělají velmi náročnou práci, jsou to vlastně manažeři velkých firem, mají desítky zaměstnanců a zodpovědnost za stovky dětí. Pak jsou tam lidé, které bych nazval spícími buňkami, ti by se při správných impulzech nepochybně probrali. A pak také ti, v nichž potenciál není. Je tedy třeba dosáhnout toho, aby tito lidé následovali vizi a strategii českého vzdělávání.
To znamená řídit české školství lépe, a nespoléhat se jen na zřizovatele, tedy obce a kraje. Takže by podle mě stálo za to zvážit zavedení odborného řízení škol, něco jako školské úřady. V tom, jak různí poskytovatelé přistupují k řízení škol, jsou totiž zcela zřejmé diametrální rozdíly .
Bohumil Kartous
Spisovatel, řečník, moderátor. Po studiích na Pedagogické fakultě, Fakultě sportovních studií MU v Brně a postgraduálu na Fakultě sociálních studií UK v Praze pracoval ve společnosti Scio, kde se podílel na aktivitách v oblasti vnějších vztahů, společenské odpovědnosti a vydávání periodik. Reprezentuje think-tank EDUin, pro Aspen Institute Central Europe připravuje každoročně analýzu stavu vzdělávání v ČR, je členem kolegia rektora Vysoké škole ekonomiky a managementu v Praze, podílí se na vzdělávacích programech centra současného umění DOX, je mluvčím Českých elfů. Na téma vzdělávání publikuje v českých médiích (Hospodářské noviny, Aktuálně.cz, Lidové noviny, MF Dnes, Deník N, Britské listy) a před několika dny vydal knihu nazvanou No future, ve které mimo jiné říká, že připravujeme děti na svět, který nenávratně zmizel. Vezeme je podle něj na parním stroji do virtuální reality a tvrdíme jim, že je to pro ně prospěšné. Bohumil Kartous se v knize snaží ukázat, jaké dopravní prostředky vedou společnost místo do minulosti do budoucnosti.
Jak byste jednoduše vysvětlil, proč je vlastně potřeba náš vzdělávací systém měnit? Určitě by vám leckdo namítl, že česká společnost jako celek bohatne, máme nízkou nezaměstnanost ap. Proč tedy?
Protože ta konjunktura, která u nás trvá od rekonvalescence po roce 2008, je konečná. Ekonomové typu Pavla Kysilky, kteří se dívají dopředu, říkají, že současné konkurenční výhody, na kterých stojí naše ekonomika, zmizí. Dvě hlavní jsou obecně známé, je to relativně levná pracovní síla a naše geografická blízkost trhům, na které vyvážíme. Tohle podle predikcí OECD a dalších organizací zmizí do cca 20 let a do struktury naší ekonomiky významně zasáhne sílící vlna automatizace. Coby výrazně průmyslová země jsme totiž velmi zranitelní.
Tím pádem budeme nuceni dělat změny. Trh práce si bude vyžadovat změny ve vzdělávání, v ekonomice jako takové dojde k útlumu podniků s nízkou přidanou hodnotou a nízkou odbornou způsobilostí zaměstnanců. Tito lidé se budou muset rekvalifikovat.
A na to asi náš vzdělávací systém není připraven.
Ano, nepochybně to přinese značné problémy, vznikne velká asymetrie. V oblastech jako je strojírenství, stavebnictví, doprava či logistika budou pracovní místa ubývat a naopak vznikat v oborech založených na interakci mezi lidmi. To znamená v sociální oblasti, ve službách, ve zdravotnictví, vzdělávání či komunikaci, digitální prostor bude významně narůstat.
A na tohle bychom měli být připraveni, zejména posilováním všeobecné složky vzdělávání a také prostupnosti systému až do terciárního patra. Že bychom tohle měli dělat ukazuje dlouhodobě například Světová banka. Ale my to neděláme. Například naše střední školství je stále ze 70 procent tvořeno odbornými školami.
Proč to není dobře?
To, že střední školy poskytují stále méně všeobecného vzdělání, je historický paradox. Velká část jejich absolventů totiž pak jde stejně na vysoké školy, protože je k tomu nutí potřeba vyšší míry adaptability, kterou díky tomu získají. Tohle se děje a bude se dít nadále, jakkoliv se to někomu může nelíbit. Je to globální trend v rozvinutých zemích. Světová banka říká jasně: stavte na základní míře gramotnosti, posilujte všeobecné vzdělání a terciární sektor.
Studium na vysoké škole už je dneska prakticky samozřejmostí a bude to tak i do budoucna. Je tedy třeba změnit strukturu středního školství, tzn. posílit všeobecnou složku a na vysokých školách připravit programy, které budou zaměřeny hlavně prakticky, nikoli výzkumně a vědecky.
Absolventi našich škol nechtějí moc riskovat, to nám bráni více inovovat
Co především podle vás chybí absolventům tuzemských škol?
Tohle má samozřejmě více vrstev. Obecně určitě platí, že v naší posttotalitní společnosti, kterou stále jsme, by byla žádoucí větší míra aktivity, sebevědomí a také ochoty riskovat. Tedy být připraveni dělat chyby, nebát se jich a umět se z nich učit, protože je to přirozené. Jenže náš vzdělávací systém stále reprodukuje předlistopadový naturel. Je jasné, že každý totalitní režim se snaží vychovávat pasivní občany, kteří nejsou ochotni riskovat, protože ti aktivní lidé jsou pro něj ohrožením.
Jak se to projevuje?
Důkazem je třeba způsob, jak hodnotíme vzdělávání. Pořád máme tendenci odměňovat děti za to, jak jsou schopné reprodukovat instrukce, tedy za poslušnost a disciplinovanost. Stále tedy vychováme pasivní lidi, kteří nejsou ochotni dělat chyby a nechtějí jít moc do rizika. Tohle v konečném důsledku brání například větší míře inovací, přitom právě na téhle schopnosti stojí současnost i budoucnost. My bohužel nejenom že ve srovnání s vyspělejšími evropskými zeměmi inovujeme málo, ale navíc často přidanou hodnotu vytvořenou inovacemi vyvážíme pryč.
Tvrdíte, že školy mimo jiné působí také jako jakýsi reprodukční mechanismus hodnotového systému společnosti a že ty naše vzdělávací ústavy uchovávají ten předlistopadový. Pokud by škola měla reprezentovat hodnoty liberální demokracie, jak by se to projevovalo?
Autorita školy stojí na přirozené autoritě učitelů, ne na formalizovaném, mocenském statusu státní instituce. Problém je, že takových lidí máme málo, a tak spousta kantorů používá mocenské prvky, které jim poskytuje ona formální autorita, a s dětmi především bojuje. Navíc jim toto „know-how“ předávají starší kolegové, kteří si už v praxi ověřili, že tohle přece funguje. Ale chceme-li ve školách reprodukovat hodnoty liberální demokracie, tak by tam měli být přesvědčení liberální demokraté.
To je druhý problém, i když já vlastně nedokážu říct, jestli jich je tam dnes dost nebo málo. Jen nemají potřebu se příliš projevovat, neboť české školství po listopadu 1989 vespolek usoudilo, že vzdělávání k občanským hodnotám je něco nepotřebného a dokonce až nežádoucího. Dnes tak různí Klausové mohou pohodlně plácat o „ideologizaci“ tam, kde jde o vzdělávání ve smyslu platné české ústavy, a ještě za to sklízí částečně potlesk.A třetí problém je, že obsah vzdělávání, tak jak je nastaven a prezentován vstupními a výstupními zkouškami, tohle vůbec nepodporuje.
Jak to?
Zaměřujeme se v prvé řadě na to, aby děti odcházely s mechanicky naučenými poučkami o jazykové gramatice a matematickými vzorečky, které hned poté, co je nahltají a pak vyvrhnou u zkoušek, velmi brzy šťastně zapomenou. Nemáme žádný institut, který by ve školách podporoval tzv. hodnotové vzdělávání. Jak už jsem zmiňoval, s rokem 1989 bohužel došlo k tomu, že školy naprosto absurdně opustily výchovnou roli. Například František Tichý, skvělý ředitel Gymnázia Přírodní škola v pražských Holešovicích, tvrdí, že nemůžete oddělit výchovu od vzdělávání, vzdělávání je nedílnou součástí výchovy. Jestliže si nějaký pedagog myslí, že nevychovává a pouze vzdělává, pak nepochopil, co dělá.
Úkolem škol není připravovat firmám pracovní sílu
Už jsme mluvili o automatizaci, která je velkým rizikem pro náš pracovní trh. Ten by se měl podle studie OECD Employment Outlook z roku 2017 pod jejím vlivem změnit až ze 45 procent. Vy jste v téhle souvislosti uvedl, že lidé se budou muset učit prakticky celý život, aby dokázali obstát. Jak by to mělo fungovat v praxi?
Ono už to samozřejmě probíhá, tím jak jsme ponořeni hluboko v digitálním prostoru a svět před nás neustále klade nové úkoly, které musíme řešit. Existuje krásný příklad, který rád používám. Popsal ho The New York Times na jednom švédském dole. Řidič důlního bagru ještě nedávno seděl za volantem stroje někde hluboko v podzemí a těžil horninu. Dneska sedí nahoře, má k dispozici několik obrazovek a joystick a takto to celé ovládá. Jsem třeba přesvědčen, že do zhruba pěti až deseti let nebude potřeba například fakturantů. Všechny rutinní záležitosti zkrátka budou automatizací pohlceny.
A nová místa, která vzniknou, budou vyžadovat nový set dovedností, jak už jsem o tom mluvil. Budou založené především na interakci mezi lidmi. Už dnes je vidět, že lidé čím dál víc skládají své pracovní portfolio z mnoha různých, často odlišných projektů. Tím pádem musí neustále rozšiřovat své znalosti a dovednosti. Pokud tohle naše společnost pochopí a povede k tomu děti, tak ty pak na tom budou stavět svoji konkurenční výhodu.
Zajímá mě váš pohled na to, co občas ve veřejném prostoru tvrdí různí lidé, že totiž vzdělávací systém má sloužit především k uspokojení trhu práce. Jak to vidíte vy?
To je podle mě jeden z obrovských omylů, bohužel si to ale myslí velká část české společnosti. Ne, nemá. A nemusím tu ani prezentovat svůj názor, stačí se podívat do konstitučních dokumentů ustavujících český vzdělávací systém. Myslím tím například druhý paragraf školského zákona, Strategii vzdělávací politiky do roku 2020 nebo navazující strategii do roku 2030, která v současnosti vzniká a zanedlouho bude představena.
Z nich zjistíte, že pokud jde o obecné cíle vzdělávání, je jím v první řadě rozvoj osobnosti člověka, který má být vybaven určitými poznávacími a sociálními způsobilostmi a také mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život. Až teprve poté je zmiňován rovněž výkon povolání nebo pracovní činnost, byť k tomu samozřejmě neodmyslitelně patří.
Jak se tedy díváte na požadavky firem nebo různých profesních asociací, aby právě tuhle roli vzdělávací systém plnil?
Představu nějakého podniku, že bude využívat vzdělávacího systému k tomu, aby mu připravoval pracovní sílu přímo pro něj a on si díky tomu po omezenou dobu udrží konkurenceschopnost, v situaci, kdy se dlouhodobý vývoj v oblasti ekonomiky prakticky nedá předvídat, považuji téměř za drzost.
Nic takového se samozřejmě neděje třeba ani v Německu. Stát tam firmám jasně říká, že si budou vzdělávat budoucí zaměstnance samy, ovšem připraví jim k tomu podmínky. Firmy tam na sebe berou povinnost prakticky připravovat a zároveň vytvářejí mladým lidem budoucí perspektivu. Říká se tomu duální systém.
Společnost se hodnotově téměř nezměnila
Nezabýváte se „jenom“ vzdělávacím systémem, také se často vyjadřujete k dění ve společnosti, mimo jiné prostřednictvím článků na Britských listech apod. Jak si pro sebe vysvětluje to, co se v posledních letech kolem nás děje, tzn. jakýsi příklon k autoritativnímu způsobu vládnutí a řízení, extrémně konzervativní vidění světa apod.?
Projevují se spodní proudy českého naturelu, české kultury. Když si uvědomíme co všechno se dělo s českou společností od 2. poloviny minulého století až do dneška, protože to všechno pokrývají generace, které jsou stále tady a ovlivňují náš domácí diskurz, pak je to do značné míry přirozená reakce. Reakce na to, že po euforii devadesátých let, nové společenské smlouvy, nové naděje a představy, jak všechno dobře půjde, mimochodem velmi naivní, najednou došlo k určitému prozření.
Především toho, jak pomalu se společnost hodnotově mění, přesněji že se vlastně příliš nemění. Pouze se změnily podmínky, za nichž se prakticky titíž lidé znovu snaží společnost ovládat a parazitovat na ni. Což byly případy všech těch tunelářů s vazbami na určité politiky. Lidé zjišťují, že demokracie automaticky neznamená, že najednou budeme všichni respektovat pravidla, budeme slušní atd.
Proč to tak je?
Bohužel nás k tomu vedlo čtyřicet let společenské destrukce, krásně to popisuje sociolog Ivo Možný. Vysvětluje, že důsledkem je atomizace zájmů, a tím pádem potřeba lidí starat se jen o svůj zájem, maximálně o zájem rodiny či nějaké menší komunity. Mají tendenci uzurpovat si veřejné věci sami pro sebe, privatizovat je. A v takovém prostředí probíhala ekonomická privatizace, ta chtěná i ta nechtěná. Tenhle charakter se bohužel nezměnil, tyto typy lidí vzlínají k rozhodujícím místům politice. Výsledkem je veliká deziluze. Ta zrodila současný populismus, který ji začal zpětně zneužívat. Lidé na to bohužel slyší a domnívají se, že to je z jejich strany alespoň jakási vzpoura, byť pasivní. A neuvědomují si, co se děje na pozadí, že nám tu vzniká nová oligarchická struktura.
Z jednoho průzkum veřejného mínění vyplynulo, že jen 58 procent současných českých středoškoláků věří v demokracii. Poznamenal jste, že tomuhle problému nevěnujeme pozornost. Jak bychom to podle vás měli dělat?
Měli bychom konečně pochopit, že bez důrazu na občanské vzdělávání a na jeho význam se nám může lehce stát, že se jednoho dne probudíme místo v liberální demokracii v nějakém autoritářském paskvilu. V něčem, čemu maďarský populistický prezident Orbán říká iliberální demokracie. Lidé, kteří demokracii nechápou a nejsou schopni ji naplňovat, se mohou nevědomě podílet na její destrukci a ještě si u toho blahopřát, jak demokraticky se chovají. Pouhý projev vůle majority může být terorem většiny demokracii přímo odporující.
Je zoufalé, že máme poměrně živé historické důkazy v podobě proměny Výmarské republiky v nacistické Německo, vidíme, co se děje v současném Maďarsku, vidíme, jak křehká může být demokracie v době digitální eroze diskurzu a stejně necháváme demokracii napospas náhodě. Existují přitom funkční způsoby, jak demokracii učit, jak učit děti ve školách participovat, diskutovat a přijímat pravidla soužití, obhajovat zájmy a chápat zájmy jiných, dosahovat konsensu. Místo toho jim ale hlavu plníme zbytečnostmi, které zdaleka nepotřebují je svému budoucímu životu tak bytostně, jako by měli ovládat dovednost být občany. Moje kniha se jmenuje No Future proto, že některé myšlenky je třeba vyslovit z toho důvodu, aby se nenaplnily. Tohle je jedna z nich.
Martin Zika, ELAI