Jedna z nejúspěšnějších českých osobností v oblasti architektury, mimo jiné autorka více než dvaceti projektů mrakodrapů ve světových metropolích, v rozhovoru pro ELAI News přibližuje, co se skrývá za jejím úspěchem, jakým způsobem vznikají její projekty nebo jaké hlavní rozdíly vidí mezi Čínou, USA a Evropou a také co bychom podle ní na starém kontinentu měli dělat, aby nám neujel vlak.
Jste jediný český architekt, který navrhuje mrakodrapy. Čím to je?
Jsem jediný český achitekt, který navrhl tzv. super high-rise, což je stavba nad 300 metrů. Každopádně navrhovat mrakodrapy, to je něco jako třešnička na dortu. Většině architektů se to nepoštěstí, je to totiž dost specifická profese. I když se vám podaří navrhnout jednu větší stavbu, která se postaví, je to úspěch. A většinou se to stane na konci kariéry.
V tom případě jste pozoruhodnou výjimkou. Jak si ten velký úspěch sama pro sebe vysvětlujete, co za ním je?
Jsem perfekcionalista. Vždycky jsem si vyčítala i nejmenší chyby, proto se snažím dělat vše na sto procent a netrápím se výsledkem. Jsem ochotná spát čtyři hodiny denně a obětovat práci mnohé. Nemám problém vystoupit z komfortní zóny klidně i směrem, kterým jsem v životě do té doby nikdy nešla.
Pro mne nejsou podstatne pouze domy, ale i prostor mezi nimi. V tom se odlišuji od mnoha dalších architektů. Navrhuji stavby de facto pro sebe. Vizualizuji si, jak bych chtěla, aby to vypadalo, kdybych tam pracovala já. Kolem čeho bych chtěla do práce chodit, v jakém prostředí obědvat, kde se sejít s přáteli atd. Prostě jsem se vždycky snažila pobyt a fungování lidem ulehčit. Většina z nich hodně a dlouho dojíždí, nemají šanci si večer odpočinout a město se pro ně stává takovým obývákem. Projekt by měl myslet i na toho, kdo nechce utrácet peníze za kafe a rád by se jen na chvilku posadil a odpočinul si.
Takže tohle je hlavní rozdíl mezi vámi a mezi architekty, které jste porážela ve výběrových řízeních?
Jeden z rozdílů. Většina kolegů se často zaměřovala hlavně na fasády a na to, jak budou mít ty budovy hezké. Zatímco já řešila, aby prostředí jako celek lidem co nejprospěšnější a nejpříjemnější. Často jsem přišla i s nejfunkčnějším návrhem a novým prostorovým řešením.
Pro povolání architektky jste se prý rozhodla v sedmi letech, poté, co jste zhlédla film Skleněné peklo. A vyšlo vám to. Opravdu to bylo takhle přímočaré a jednoduché?
V podstatě ano. Sice jsem tehdy ještě úplně nechápala, co architekt dělá, ale to, jak charismatický Paul Newman zachraňoval lidi, na mě udělalo obrovský dojem. A chtěla jsem to dělat taky.
V rámci studia jste absolvovala dvouletou stáž v San Franciscu, kvůli praxi v tamní architektonické kanceláři jste nakonec zůstala ještě o rok déle. Po ukončení vysoké školy jste odjela do Asie a v Šanghaji si našla práci. Byla jste taky několik měsíců v Londýně. Zahraniční zkušenosti pro vás evidentně byly zásadní, plánovala jste je od začátku?
Zahraničí mě vždycky lákalo, toužila jsem tam odejít, poznávat nové věci a sbírat zkušenosti. Navíc mám velmi ráda dobrodružství a taky nové výzvy.
První měsíce v Asii pro vás byly hodně těžkým obdobím, řekla jste, že jste si musela úspěch tvrdě vydobýt. Co to konkrétně znamená?
Poměrně krátce poté, co jsem přistála a trochu se rozkoukala, jsem si pro sebe řekla: „tak tohle jsi opravdu přehnala“. Svůj pobyt tam jsem odhadla maximálně na rok, s tím, že všechno to „vydýchat“ bude strašně těžké.
Co konkrétně bylo tak obtížné?
Všechno. Už jen koupit si normální vodu byl úspěch, často jsem si totiž pořídila slanou, neboť jsem nedokázala přečíst si etiketu na lahvi. Croiassant s rybou byl také omyl… Obtížné bylo i začlenit se do pracovního kolektivu, lidi tam totiž přemýšlejí jinak atd. Všechny podobné zkušenosti mě nicméně donutily změnit nastavení mysli, naučit se uvažovat jinak. A to mi teď hodně pomáhá. Jiná je z tohoto pohledu Evropa, jiná je Čína, jiné jsou i Spojené státy či Jižní Pacifik. Nakonec jsem zjistila, že právě tohle je na tom to nejzajímavější.
Co vám to tedy dalo pro vaši profesní dráhu?
Naučila jsem se koukat na věci z jiného úhlu, což podle mě většině architektů chybí, aniž si to uvědomují. Učením každého nového jazyka jsem musela opouštět svojí komfortní zónu, a to člověka vždycky obohatí. I proto často dokážu najít řešení, které ostatní architekti nevidí, alespoň to slýchávám od svých klientů. Moje práce je vlastně neustálá improvizace, a já jsem na to díky všem zmíněným zkušenostem poměrně dobře připravená.
Můžete uvést příklad takového „překvapení“, kdy jste musela rychle improvizovat v reakci na něco, s čím jste nepočítala?
Čína vás nutí improvizovat prakticky denně, jediné, ččím si tam můžete být jist, je změna. Navrhovala jsem sportovní centrum. A klient mi najednou oznámil, že už staví základy. Ale to nebylo všechno, jednou takhle v pátek odpoledne mi zavolal, že stavební firma udělala chybu, kvůli které bude vstupní hala o polovinu užší, než bylo plánováno. A že mám víkend na to projekt předělat. Nebo jsem se jednou účastnila soutěže na realizaci stanice rychlovlaků. Pracovala jsem na tom několik týdnů od rána do večera a několik dní před odevzdáním jsem zjistila, že sekretářka špatně přeložila zadání.
Jak se to mohlo stát?
Ten jazyk je nesmírně složitý, mnohdy si mezi sebou nerozumí ani samotní Číňani. Několikrát se mi stalo, že chodili po kanceláři a dohadovali se, co vlastně v dokumentu znamená konkrétní znak. Takže už zadání je v Asii často nesmírně vágní, čili architekt neví, na čem je. Ale musím říct, že mě na architektuře zajímá nejen výsledek, ale i samotný proces, cesta.
Co to znamená?
Musíte se trefit do toho, co klient chce, ale problém je v tom, že ani on často neví, jak přesně by to mělo vypadat. A úkolem architekta je nenásilně to zjistit. To, že jsem žena, může pro mě být v tomto ohledu výhoda, protože jsme empatičtější. Architekt je vlastně do značné míry psycholog. Například když navrhuji luxusní vilu, musím nejprve zjistit, jaký je majitel člověk, jakým způsobem žije, co má rád atd. To všechno musím v projektu reflektovat. A právě to mě baví nejvíc, ty oborové přesahy.
„Když naakumulujete větší množství energie, dokážete z ní vytvořit cokoli si dokážete představit. Jenže většina lidí si dnes už nic nepředstavuje, o ničem nesní – takže nic nezhmotňují. Prostě když se nám příběh nelíbí, musíme se zastavit a začít ho přepisovat.“ Tohle jste prohlásila v jednom z rozhovorů pro média. Proč to podle vás tak je, proč lidi o ničem nesní?
Jsme tímhle způsobem od malička formovaní, rodinou i školou. Neustále dostáváme přes prsty, až nás společnost natlačí do jakési formičky. Velmi často nás také semele rutina běžného života, několik měsíců či let proletíme na autopilota. Uvědomíme si to většinou až kvůli nějaké dramatické životní události. Bývá to dost bolestivé přistání, ale může to mít zásadní pozitivní efekt na náš život. Pokud se situací vhodně naložíme, může nám pomoci se znovu najít a zjistit, kdo skutečně jsme a co chceme. Z té zmiňované rutiny a života na autopilota většinou vybočují snílci, a právě to je potřeba podporovat, u dětí i dospělých.
Jakým způsobem a proč vlastně?
Musíme se snažit být neustále zvědaví jako jsme byli v dětství, to nám pomůže se uzdravit, abychom dokázali zase snít. A když to dokážeme, budeme efektivnější. Naše školství v současnosti funguje jako zásobárna na produkci lidí pro práci v továrnách, kteří si nekladou žádné otázky. Cítí se být oběťmi. Podle mě je třeba se probudit, chtít sám od sebe víc. Lidé jsou přece tvůrci svého života, mají za něj odpovědnost a když budou mít touhu, zvládnou cokoli si představí či vymyslí.
Jak vznikají vaše projekty, jakým způsobem pracujete?
Neodvážila bych se něco naskicovat a říct „takhle to bude“. Vlastně se snažím co nejmíň navrhovat, aby se dílo vytvořilo samo. Tím pádem je důležité mít silný koncept, který mě vede. Nejprve si tedy uspořádám všechny vstupní informace: jaký tvar má pozemek, kudy budou chodit lidé, dále kde bude výstup z metra, jakým způsobem se bude objekt zásobovat. Jak na sebe budou funkce navazovat, jaké je ideální prostorové schéma, jaký typ konstrukce použiju atd. atd. To je rozumová část. Pak necham prostor intuici a kreativitě.
Takže všechno tohle pak skládáte dohromady.
Ano, tak aby všechno fungovalo. Projekt postupně začíná krystalizovat a věci do sebe zapadají. Musím samozřejmě zvažovat i kontext spojení s historickým místem, kulturně historické vztahy, podnebí a udržitelnost, vhodné materiály pro danou lokalitu. Je toho hodně.
Jak se vlastně pozná kvalitní architektura?
Podle mě musí být autentická a na nic si nehrát, měla by být bez zbytečných dekorací a v podstatě fungovat jako reflexe skutečnosti. Když jsem studovala, bylo to období tzv. postmoderny, takže v kurzu byly různé obloučky a věžičky. Moc jsem to nechápala. Až později v USA jsem narazila na přírodní materiály, které byly přiznané – tedy ocel, beton atd. Tohle je možná ta pravá architektura, našla jsem se v tom, podle mě je mnohem silnější než věžičky a obloučky. V Číně ze začátku chtěli všechno zlaté. Měla jsem vyprojektovat například opuletntní hotel, ale to já neumím a ani to nechci dělat. Klienti to postupně pochopili a nakonec se na mě začali obracet s projekty v současném designu či minimalismu.
Eva Le Peutrec
Vystudovala Fakultu architektury na Technické univerzitě v Liberci. V roce 2002 odjela na dvouletou stáž do San Franciska, kde v rámci povinné roční školní praxe pracovala v architektonické kanceláři Cee Architects, tu si poté prodloužila o další rok. Samotnému studiu vysoké školy předcházel několikaměsíční pobyt v Londýně, kde studovala angličtinu. V posledním semestru se rozhodla odjet do Asie, kde si později přes Google našla práci v Šanghaji. V roce 2009 v Číně vytvořila projekt prvního mrakodrapu, dnes už jich má na kontě více než dvacet. Je vítězkou řady architektonických soutěží, v nichž dokázala porazit světově proslulé osobnosti. V současnosti má vlastní studio a na návrzích projektů spolupracuje s kanadskou architektonickou kanceláří Allied Architects International se sídlem v Šanghaji.
Vidíte nějaké nové zajímavé architektonické trendy?
Myslím, že to je návrat k autentičnosti, čím dál více se objevují přírodní materiály. Pevně doufám, že postmoderna se už nevrátí. Stále více taky vnímám minimalistické tendence, a to i v Číně. Podle mě je to fajn, protože společnost je přehlcená informacemi a konzumem, takže nám ani nic jiného než minimalismus nezbude. Dopřeje vám totiž mimo jiné pocit, že se konečně můžete nadechnout a má to blahodárný účinek na duši. Přehlcený prostor rovná se přehlcená mysl. Navíc rostou ceny nemovitostí, takže trendem bude sdílení co nejvíce věcí a logicky i co nejmenší byty.
Vraťme se ještě k rozdílům mezi Asií, Evropou a Amerikou, které jste zmiňovala. Jak je vnímáte, ať už jde o hledisko architektonické, mentální nebo jakékoli jiné?
Pokaždé, když letím do Asie, především do Číny, mám pocit, že se přesouvám do budoucnosti. New York je skvělý, ale podle mě už passé, zaspali tam dobu. A Evropa? Je nádherná, miluju návraty domů a genius loci je tu neskutečně silný. Ale zároveň si myslím, že když se nevzbudíme, Čína nás jednoduše převálcuje. Naprosto zásadní, jak s tím něco udělat, jsou inovace. Taky musíme překopat školství, protože klíčem k úspěchu je kreativita. Určité záblesky naděje vidím, ale rozhodně to není dostatečné.
Co například by podle vás Evropa mohla a měla udělat?
Třeba využít výhodu malých vzdáleností mezi většími městy. Mohli bychom klidně pracovat ve Vídni, cesta by trvala hodinu. Předpokládá to ale moderní infrastrukturu, kvalitní a rychlé železnice a dálnice. Politici si tohle neuvědomují. A přitom některé úspěšné příklady kolem nás ukazují, že se nemůžeme neustále vymlouvat že něco nejde. Česká republika by měla zůstat napojená na Evropu, pokud se budeme izolovat, ujede nám vlak. Nemám radost z naší přílišné závislosti na Německu, které už dnes vykazuje zpomalení kvůli Číně, budeme jedním prvních států, které to ohrozí nejvíc. Bohužel si myslím, že vůbec nemyslíme na budoucnost, ukolíbaly nás výsledky posledních několika let. Chybí tu strategický plán země na 30-50 let dopředu. U nás se bohužel plánuje jen do dalšího volebního období a na to demokratická Evropa krutě doplatí.
Váš život je nejspíš hodně hektický, jak to všechno zvládáte?
Nikdy jsem se nedokázala zastavit. Byly dva momenty, kdy jsem si myslela, že si můžu dovolit zvolnit, ale v tu chvíli přišla nějaká ťafka. Takže jsem naopak zrychlila. Jsou ale věci, které neovlivníte. Občas jsem byla na pokraji vyhoření, a pak většinou přišlo něco, co jsem nečekala. V tu chvíli pochopíte, že nic jiného než opravdu se zastavit a všechno zpracovat, vám prostě nezbývá, člověk tomu neuteče. Takže se snažím užít si každou chvíli na maximum a hledat si příjemné momenty, které mě dobíjejí. Třeba si jít během polední pauzy zaplavat nebo si vyjet na lodi na lagunu.
Máte nějaké svoje konkrétní tipy či triky jak být maximálně efektivní?
Především netěkám. Vždy dělám jen jednu věc, na kterou se maximálně soustředím. Když řídím loď, tak nedělám nic jiného a moje mysl se zaměřuje jenom na to. I když je to samozřejmě někdy těžké. Některými lidmi vzývaný multitasking považuji za přesný opak. Podle čím víc věcí najednou zvládáte, tím méně produktivní jste.
Co teď plánujete?
Samozřejmě, že mám vizi, co bych chtěla dělat, kde a s kým bych chtěla být za pět, deset a patnáct let. V mezičase se nechám překvapit a budu serfovat na pomyslné vlně. Na víc se budu snažit si to co nejvíc užít. Samozřejmě že někdy fouká, moře je rozbouřené a pocuchá vám hair style. Ale je důležité to nevzdat a znovu naskočit. Proto se snažím prožívat věci tak, jak přicházejí. Žít v přítomnosti. Jediné, co v plánu mám, je věnovat se více kitesurfingu.
Martin Zika, ELAI