Komentář Tomáše Sedláčka: Během běhu aneb Tanec, nikoli běh života

Co když život není běh, ale tanec? Tuto otázku kdysi položil britský filozof poloviny minulého století Alan Watts. A od té doby mi tato úvaha leží (tančí?) v hlavě. Odpověď je těžká a hodně na ní záleží. Běžet, či tančit životem?

Od začátku života máme představu, že náš život někam spěje, míří, že jsme v jakémsi polokryptickém závodě, který nikdo nevyhlásil, kde je potřeba někde − ideálně co nejrychleji − být. Z bodu A do bodu B. Z porodnice domů, naučit se necucat dudlík, rychle číst, psát, pak druhý stupeň a pak střední, maturita, vejška, zkoušky, práce, děti, povýšení… Je to život v neustálém předklonu, jako by člověk sice fyzicky byl někde, ale mentálně, psychologicky byl jinde, napřed před sebou. Jako by odpovědí na Boží jméno “já jsem ten, co jsem” bylo lidské “já nejsem ten, co jsem, jsem ten, který (ještě úplně) nejsem”.