Mariana Čapková: Od malička jsem si přála být političkou

Pražská zastupitelka Mariana Čapková je mimořádně zajímavá osobnost. Kromě toho, že se jí na začátku letošního roku podařilo dostat zpět do veřejné debaty problematiku návratu dětí do škol, má „na svědomí“ také třeba to, že se vloni znova rozběhl Stroj času na Letné, zásadně se podílela na vzniku unikátního americko-českého dokumentu o československém disentu atd. I proto jsme ji požádali o rozhovor. 

Studovala jste mimo jiné pražskou VŠE a také University of Nebraska. Na univerzitách jste se věnovala diplomacii, mezinárodním vztahům atd., dnes působíte na pražském Magistrátu, kde jste například předsedkyní Výboru pro výchovu a vzdělávání. Jaké cesty vás zavedly právě tímto směrem, na tuhle dráhu?

Narodila jsem se doslova s politikou v krvi. Pocházím totiž z politicky angažované, tradiční křesťansko-demokratické rodiny, což mě nepochybně ovlivnilo samo o sobě. Mimochodem, bratrem mého otce je Cyril Svoboda (pozn. red.: bývalý vrcholný politik, mimo jiné předseda KDU-ČSL, ministr zahraničí atd.). A tak, zatímco někdo chce být kosmonautem nebo lékařkou, asi není divu, že jsem si od malička přála být političkou. Později jsem váhala mezi studiem architektury a diplomacie. Architektura se mi ale zdála moc technická, obávala jsem se, že bych nenašla uplatnění v praxi. Po studiích jsem pak přemýšlela o mezinárodní diplomacii, spíš než o pražské komunální politice. Jenže Jan Čižinský (pozn. red.: starosta Prahy 7 a lídr iniciativy Praha sobě, za kterou byla Mariana Čapková zvolena) hledal do kampaně zajímavé lidi. Jeho nabídku jsem přijala, a byla to dobrá volba.

Proč?

Hlavní důvod je ten, že když se na něčem dohodneme, skoro okamžitě se to projeví v praxi. Největší radost mám vždycky ze setkání se středoškolskými řediteli a učiteli, když pak můžu udělat řadu konkrétních věcí, které lidem v konkrétních školách pomůžou.

Jak jako předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání hodnotíte současnou situaci na středních školách?

Trápí mě mimo jiné fakt, že profese učitele na střední škole dnes bohužel nemá velkou prestiž. Rodiče mají vysoké nároky a navíc pocit, že do výuky mají hodně mluvit. Jejich kritické maily se šíří doslova virálně a učitele to dostává do obtížné situace, protože zkrátka nemůžou vyjít vstříc všem. Současná doba je mimo jiné arogantní a rychlá, a tak byť spravedlivý a dobrý učitel může být poměrně snadno prezentován skoro jako monstrum. Žáci i rodiče si dnes dovolí mnohem víc a často ne zrovna slušnou formou. Učitel už proto není autorita a jeho práce není tolik komfortní jako kdysi. Zároveň samozřejmě platí, že řada učitelů nejsou lidé na svých místech.

Co s tím?

Především potřebujeme, aby se na učitelskou profesi hlásilo daleko víc mladých lidí. Dnes totiž není ty nekvalitní za koho měnit. A cestou k tomu je nepochybně zlepšení materiálního zajištění, například  bytů pro začínající kantory. Ale zároveň je potřeba, aby ředitelé a zřizovatelé v sobě dokázali najít morální sílu na to obhájit své učitele před rodiči, což dnes hodně postrádám.

Mariana Čapková

Od roku 2018 je pražskou zastupitelkou za hnutí Praha sobě, v rámci zastupitelstva hlavního města Prahy působí v několika komisích a je předsedkyní Výboru pro výchovu  a vzdělávání. Absolvovala VŠE Praha a University of Nebraska, v oborech diplomacie, mezinárodní vztahy a národní bezpečnostní studia, studovala také na Universität Passau či moskevské univerzitě. Dříve působila například v Národním centru kybernetické bezpečnosti či na Ministerstvu zemědělství ČR v oddělení výzkumu a vývoje.

Před rokem jste byla jedním ze zakladatelů tzv. koroNervu 20, což je široká expertní platforma, která se snaží formulovat řešení pro vyrovnání se s dopady pandemie koronaviru. Jaký byl první rok její existence vašima očima?

V koroNervu je nás téměř třicet a jsem z něho nadšená. Je to pro mě jedno z intelektuálně nejplodnějších setkávání, která jsem v životě zažila. Účastní se jich totiž široké spektrum osobností, ať už z různých oblastí či politického zaměření. To je skvělé i proto, že jsme nikdy nebyli vnímáni jako protivládní iniciativa, ale jako seskupení, které poskytuje odborná doporučení a komentáře k vládním krokům.

V těchto dnech slavíme rok existence. Během té doby mě samozřejmě velmi zarmoutilo úmrtí našeho člena, ekonoma Michala Mejstříka. Jinak ale podle mě stále plníme svou apelační roli, kterou jsme si na začátku vytkli. Vidím to například v tom, že řada vládních protagonistů i dalších subjektů se na nás často obrací s žádostí o různá doporučení.

Jaká například?

Naposledy šlo o postup, jak v průmyslových podnicích testovat a vyhodnocovat data. Určitou roli jsme sehráli i v rámci vyjednávání o nouzovém stavu, kdy se na nás s žádostmi o stanovisko obraceli jednotlivci i politické formace. Výraznou osobou koroNervu 20 je Petr Smejkal (pozn. red.: mj. nový lektor ELAI), který do našich jednání vnáší epidemiologickou linii. Na jejím základě jsou korigovány ekonomické návrhy, protože ekonomové by obecně doporučovali měkčí opatření s pozitivním dopadem na ekonomiku. Prostě tu dochází k potřebným názorovým střetům s epidemiology, a je to tak správně.

Když jsme spolu mluvili vloni na začátku léta, popisovala jste mi svoje dojmy z toho, jak pandemie ovlivnila naše životy, především dětí ve školách. Jak to s odstupem vidíte dnes? 

Dopady covidu dnes samozřejmě vnímám jako mnohem fatálnější. Nejvíc mě trápilo, když se někdy po Vánocích prakticky přestalo mluvit o tom, jestli, a kdy, otevřeme školy. Řešil se obchod, služby, průmyslové podniky, ale téma vzdělávání a školství se vytratilo. Byla jsem z toho dost zoufalá, tak jsem v koroNervu iniciovala vydání tiskové zprávy na tohle téma, s doporučením, že bychom měli zařadit vzdělání mezi hlavní priority. Mělo to velký ohlas, oslovila mě spousta politiků s tím, že by se chtěli přidat. A tak vznikla petice nazvaná Nesmíme obětovat naše děti, která na začátku roku poměrně změnila klima a o negativních dopadech uzavření škol se začalo mluvit. Prezentovala jsem ji mimo jiné před školským výborem Poslanecké sněmovny PČR, měla jsem schůzku s ministrem Plagou atd.

V praxi se ale bohužel zatím nic viditelně nezměnilo. Nebo ano?

Vrátím se teď ke koroNervu: v podtextu jeho založení bylo heslo „dejte nám relevantní data“. Jenže tato data pořád nemáme, což se samozřejmě týká i situace ve školství. Nevíme, jaký dopad by mělo otevření škol a opětovné setkávání třídních kolektivů. Jsem ale přesvědčena, že kdybychom data měli, ukázalo by se, že přenos z dětí na dospělé není zdaleka takovým nebezpečím, jak tvrdí vláda.

Na základě čeho si to myslíte?

Protože například v Praze máme v tuto chvíli otevřených padesát tři základních a mateřských škol. Jsou to tzv. určené školy, do nichž chodí děti rodičů, kteří pracují v oblasti základní kritické infrastruktury, tedy zdravotníci a lidí v integrovaném záchranném systému. A v těchto školách se nic neděje, nákaza se tam masivně nešíří. Přitom jsou to děti, jejichž rodiče jsou vystaveni covidu téměř každou minutu své práce. Takže kdybychom vymysleli systém jak vrátit do škol nejprve ty nejohroženější děti, které současná situace výrazně poškozuje, zřejmě by se nic vážného nestalo. A o tohle se právě snažím.

Vloni jsme se spolu bavili také o iniciativě Hledáme 3000 statečných, do které jste se zapojila. Jejím cílem bylo vstoupit do veřejného života a vytvořit platformu, která by pomáhala spojovat demokratické politiky a strany. S cílem zabránit tomu, aby ve volbách nezískalo Babišovo Ano dvoutřetinovou většinu. Dlouho jsem o téhle aktivitě nic neslyšel, co se s ní stalo?

Někteří lidé z iniciativy podpořili hnutí Mikuláše Mináře Lidé Pro. Rozvíjet dvě iniciativy, které mají podobné cíle a jejichž hlavním nástrojem je kontaktní celostátní kampaň v ulicích, nemá smysl. Rozhodli jsme se Mikuláše Mináře podpořit, ale dělat kampaň založenou na živém setkávání s lidmi je v posledním roce skoro nemožné, takže se nám zatím nedaří naplňovat naše cíle. Jsem ale přesvědčená, že kdybychom mohli mluvit s lidmi osobně, fungovalo by to. Když jsme vloni ještě před lockdownem v ulicích byli, ohlas byl velký a naši výzvu podepsalo sedm z deseti lidí, s nimiž jsme promluvili.

Co tedy bude s Lidé Pro dál?

Do konce března budeme dál zkoušet lidi kontaktovat telefonicky a mailem a pak se rozhodneme, jak pokračovat. Tedy jestli půjdeme do voleb samostatně, pokud nasbíráme sto tisíc podpisů, nebo jestli někoho podpoříme. Vzhledem k turbulentní situaci na politické scéně ale zřejmě s rozhodnutím koho podpořit ještě počkáme. Chceme to udělat tak, aby naše účast měla co největší efekt pro demokratický tábor. Mezitím můžeme pořád nabírat sílu.  Věřím, že se cesta, jak promluvit do podzimních voleb, najde.

Vy ale máte celou řadu dalších aktivit, mimo jiné jste se před třemi lety stala producentkou unikátního filmu The Art of Dissent o československém disentu, který měl vloni zahraniční premiéru. 

Díky svým studiím na University of Nebraska jsem si v Nebrasce vytvořila řadu zajímavých kontaktů. Kromě jiného tam žije největší česká komunita ve Spojených státech. A mě tohle téma, tedy české krajanství, moc zajímá. Zjišťovala jsem, jak tam dnes lidé vnímají Masaryka či Havla atp. A při té příležitosti mě oslovil vedoucí oddělení historie na University of Nebraska profesor James Dean Le Sueur s tím, že by chtěl natočit film o Václavu Havlovi a československém disentu. Samozřejmě jsem řekla, že mu s tím velmi ráda pomůžu. Důležité bylo, že se nám podařilo přesvědčit Českou televizi, aby poskytla archivní materiály. Ta práce mě nesmírně bavila, především proto, že mi umožnila setkat se se spoustou pozoruhodných lidí.

S tím, jak se filmu daří, jste zřejmě víc než spokojená, do dnešních dnů už získal několik mezinárodních ocenění. Jak to vlastně bude s jeho českou premiérou, která měla původně proběhnout letos na jaře?

Ano, mám velkou radost, protože The Art of Dissent už má na svém kontě přes deset zahraničních cen. V různých sekcích, například jako zahraniční film, film o lidských právech apod. Skvělá zpráva je, že se podařilo zpětně zaujmout i Českou televizi, která nám původně pouze poskytla archivní materiál. Na začátku roku její představitelé volali, že zaznamenali úspěch filmu a rádi by probrali, co se s ním bude dít v ČR. Domluvili jsme se na tom, že The Art of Dissent bude vysílán jako hlavní film u příležitosti připomenutí desátého výročí úmrtí Václava Havla letos v prosinci. ČT se také postará se o masivní promo, ať už jde o web, reklamu v televizi ap. Takže lze říct, že z původní role „popelky“ se film vrací do ČR jako vítěz. Od začátku ho považuju za zázračný, překvapuje mě totiž každým krokem.

Dá se také říct, že především vaší zásluhou dnes opět funguje Stroj času sochaře Vratislava Nováka, nazývaný metronom, který od roku 1991 stojí na podstavci po bývalém Stalinově pomníku na Letné. Zasadila jste se o opravu porouchané ručičky. Proč jste angažovala v téhle věci?

Metronom je pro mě důležitá legenda. Především kvůli výroku Václava Havla, který jednou prohlásil, že dokud metronom běží, naše demokracie je v pořádku. A přišlo mi velmi symbolické, že se vloni zastavil. Brala jsem to tak, že jeho opětovné spuštění by pro lidi mohlo symbolizovat naději na pozitivní změnu. Často jsem kolem metronomu jezdila, přemýšlela o tom, co Václav Havel řekl a říkala jsem si, že by z toho byl smutný. A pak jsem jednou slyšela někoho vysvětlovat, že nejsou peníze na jeho provoz, což mě vyburcovalo k tomu začít něco dělat. Tím se rozjela neuvěřitelná anabáze.

Popíšete ji?

Nejdřív jsem zjistila, že metronom patří Pražské správě nemovitostí, která je na to velmi hrdá. Zavolala jsem pana ředitele Skalu a řekla mu, že pokud je nefunkční metronom otázka peněz, město Praha by s tím mohlo pomoct nebo ho třeba i odkoupit. Od něj jsem se dozvěděla, že šlo o technickou závadu, ne o finanční problém. Při pohybu ručičky totiž vznikala v oceli tenze a v důsledku toho se objevovaly praskliny. A firma, která měla provést rekonstrukci, prohlásila, že to nejde opravit.

S tím jste se evidentně nesmířila.

Ne. Můj otec je totiž strojař a pravidelně se schází se skupinou strojních inženýrů v důchodu. A tihle pánové vymysleli chytrý motor pohonu ručičky, který by zpomaloval její kmity a díky tomu nedocházelo k jejímu zatěžována v extrémních polohách. Pak vypracovali nabídku, která se panu Skalovi líbila, takže se do toho pustil. A vloni na jaře se ručička vrátila zpátky a metronom zase funguje. Zvládli jsme to za necelý rok, což je vzhledem k obvyklým lhůtám schvalovacích procesů malý zázrak.  Mám z toho obrovskou radost, i proto, že mi psala spousta lidí, jak je to těší, a vlastně se mi někteří ozývají ještě dnes.

Martin Zika (ELAI)