Michael Žantovský: Ambice posunout Česko výš se vytratily
Václav Havel viděl obrovský potenciál přispět do světové kulturní a politické studnice něčím originálním. Chtěl udělat z Prahy jedno z evropských center, což se v určitém čase do jisté míry dařilo. Jenže tahle ambice se postupně vytrácela a dnes jí už bohužel nevidím, říká spisovatel, psycholog, překladatel, novinář, diplomat a v posledních letech také ředitel Knihovny Václava Havla.
Nedávno jste v rámci hodnocení uplynulých 30 let české společnosti řekl, že se samozřejmě některé věci nepovedly, nicméně změna je obrovská a máme dnes nesrovnatelně větší možnosti, jak naplnit své životy. Jak byste ale polistopadový vývoj popsal z hlediska toho, co tu krátce po zhroucení totalitního režimu hodně zaznívalo, tedy opětovného přibližování vyspělé Evropě, s fungující občanskou společností, parlamentní demokracií s dlouholetou tradicí atd.?
Tohle není zrovna jednoduchá otázka. Nedávno jsem se vrátil k textu Milana Kundery o tragédii střední Evropy (jde o esej Tragedy of Central Europe z roku 1983), ve kterém líčí příběh ředitele maďarské státní tiskové kanceláře během tamějšího povstání v roce 1956. Jeho poslední slova před tím, než jsou převálcováni tanky, zní: „Umřeme za Maďarsko a za Evropu“. Kundera v tomhle textu říká, že to je úžasná metafora, která má jenom jednu vadu. A sice že až se jednou do té Evropy vrátíte, ona už tam nebude. Jinými slovy, naše představa oné svobodné, západní a demokratické Evropy je svým způsobem zastaralá a my na to v dnešní době často narážíme.
Jak?
Tím, že nám dělá potíže se identifikovat s trendy jako je postnárodní Evropa, zelená Evropa, obrovská proměna životního stylu, rozsáhlá různorodost atd. Ale budeme se s tím muset vyrovnat.
A máme se tedy ještě v tomto smyslu pořád k čemu vztahovat? Je tam někde ještě pořád něco, nějaký „ideál“, k němuž bychom se chtěli přiblížit?
Nepochybně. Alespoň z mého pohledu tím společným jmenovatelem je a vždycky byla svoboda. K ní jsme se tenkrát vztahovali a z velké části jsme tohoto cíle dosáhli. Míra osobní svobody je dnes naprosto nesrovnatelná s tím, co bylo před třiceti lety. Ale zároveň máme někdy pocit, že uniká druhou stranou.
Proč jsme jeden z nejméně migrujících národů?
Co vás v Česku nejvíc štve?
Zaprděnost. To je bohužel rys naší národní povahy, který se projevuje nejrůznějšími neblahými způsoby. Ať už je to osobní závist, neschopnost uctívat jakékoli hrdiny či historické vzory, stejně tak neochota srovnávat se s vnějším světem. Dokonce i jeden statisticky vyjádřitelný fenomén, o němž nikdo nikdy moc rozumného neřekl, aspoň pokud já vím. A tím je fakt, že jsme jeden z nejméně migrujících národů v Evropě, určitě nejméně v této části starého kontinentu, ať už jde o Maďary, Poláky, Slováky atd. Stačí jeden příklad: ve Velké Británii žije dvakrát víc Slováků než Čechů, studuje tam dvakrát víc slovenských studentů než českých, přičemž je to oproti nám poloviční národ. To už je hodně výrazné.
Čím si to vysvětlujete?
Jestli je to tím, že jsme přesvědčeni o vlastní úžasnosti a je nám tu tak dobře, že migrovat nemusíme, anebo jestli se naopak bojíme toho srovnání, je otázka, která vyžaduje hlubší studium.
Co byste naopak pochválil, na co můžeme být hrdí?
Především je třeba si uvědomit, že jak u jednotlivců, tak u skupin lidí, včetně národů, jsou ty nejcennější vlastnosti často zároveň i ty problematické. V Česku je to zejména skepse. Tenhle národ nelze pobláznit ideologicky, protože my nic nebereme úplně vážně. Proto se taky těžko nakazíme všelijakými „stádními“ záležitostmi, jsme hodně individualističtí. Což samozřejmě v řadě případů vede i k samostatnějšímu rozhodování. Tohle jsou ty dobré vlastnosti, které nám ovšem mnohdy brání najít společnou cestu.
Já mám naopak často pocit, že tu stádnost dost frčí, že většina lidí hledá různé „spasitele“, kteří jim říkají „já se o vás postarám, ochráním vás, nemusíte se namáhat přemýšlením, nemusíte nic dělat, nechte to na mě“.
Na tohle lze reagovat jen otázkou „compared to what?“. Samozřejmě že to v nás taky je a asi je za tím i určitá pohodlnost. Jenže když jakýkoli člověk řekne „já se o vás postarám, já to zařídím a vy se seřaďte za mnou a pochodujeme vpřed“, a pak třeba zamíří přes skály nebo do moře, najednou zjistí, že za ním nikdo není.
Terapie na dojem ze sociálních sítí
Pravidelně jezdíte na besedy po republice. O čem se s lidmi bavíte a jaký z toho máte dojem?
Trávím takto zhruba jeden týden v měsíci. Jezdím hodně po školách, kde jsou mladí lidé, ale i po knihovnách a kulturních domech, kde se často scházejí senioři. Jedním z motivů těchto cest bylo dokázat, že nejsme žádná pražská kavárna, že nic takového není. Dojem z toho mám úžasný. Potkávám totiž spoustu lidí, kterým není jedno, co se kolem nich děje a kteří se snaží kultivovat své okolí, ať už fyzicky, kulturně či vzdělanostně. Je to pro mě jednak skvělá zpětná vazba a pak taky fantastická terapie.
V jakém smyslu?
Je to terapie na dojem, který v člověku někdy převládne na základě používání sociálních sítí, kde jsou lidi na sebe hrozně sprostí, hrubí a jen na sebe útočí. Protože v tom skutečném světě se to vlastně neděje. Ani když přijdou lidé, kteří s vámi nesouhlasí a kritizují. Najednou zjišťujete, že se s nimi můžete bavit, oni se s vámi taky chtějí bavit, a máte v ten moment o lidech obecně lepší mínění.
Během svého života jste dělal pozoruhodnou spoustu hodně různorodých aktivit, na které často jste nebyl, a často ani nemohl být, odborně či profesně připravený. Jak jste to dělal, abyste si nový obor co nejrychleji osvojil a uspěl v něm?
Tohle je věc, nad kterou se čas od času musím zamýšlet. A už mi došlo, že svádět to úplně na náhodu nelze. Zřejmě je ve mně cosi, co zhruba jednou za pět let potřebuje změnu. No a já pak začnu dělat něco jiného, s tím, že mně k tomu často situace nebo historie pomůže, ale musí být i něco ve mně. Mojí jedinou profesní ambicí byla práce popeláře, opravdu, nedělám si legraci, bylo mi tehdy pět let. A od té doby už nikdy nic. Toužil jsem studovat divadlo, ale můj přísný tatínek byl proti a chtěl, abych byl lékařem. Po roce dohadování jsme jako kompromis vybrali psychologii.
Tu jste vystudoval.
A pak se jí deset let ve Výzkumném psychiatrickém ústavu při bohnické léčebně také profesně věnoval. Byla to mimochodem skvělá průprava pro politiku a diplomacii. Průpravu k překládání jsem získal v rodině, která mě od malička doslova zahlcovala knihami. Svůj první překlad jsem dělal společně s maminkou, která pracovala jako redaktorka a překladatelka. Pokud jde o funkci prezidentského mluvčí, na tu mě pochopitelně nikdo netrénoval, tím jsem se stal na základě hodně překotného vývoje. Ovšem poslední dva roky před revolucí jsem pracoval jako korespondent agentury Reuters. Takže mezi těmi zhruba devíti lidmi, které si Havel chtěl vzít s sebou na Hrad, padla volba vcelku logicky na mě.
Měl jste nějaký systém? Třeba když jste se stal mluvčím pana prezidenta, zkoumal jste, jak to dělají vaši kolegové v zahraničí, jak se chovají, co a jak říkají atd.?
Nemůžu říct, že bych byl zrovna velký systematik, to ne. Ale zajímalo mě to. Naštěstí všichni mluvčí amerických prezidentů napsali knihu, ty jsem přečetl. Taky jsem měl štěstí v tom, že když poprvé přijel do Prahy George Bush starší, skamarádil jsem se s jeho mluvčím Marlinem Fitzwaterem a on mě pozval do Bílého domu na čtrnáctidenní stáž. Co čert nechtěl, bylo to zrovna v době, kdy začínala první válka v Perském zálivu. Takže jsem měl všechno z první ruky, to bylo neskutečné. Samozřejmě se taky snažím učit z vlastních chyb, šrámů atd.
Země jako každá druhá
Motto ELAI je „Aim Higher!“. Jak vy z tohoto hlediska vidíte Česko a Čechy, pokud to lze trochu zobecnit?
Tohle je, zdůrazňuji slovo „bohužel“, něco, co mě často svádí k zamyšlení, protože snaha mířit výš se ztratila. Je o to bolestnější, že tu původně byla. Byť spojená se změnami, které začaly probíhat na konci roku 1989 a s často nerealistickými představami, co všechno můžeme dokázat. Ale taky s určitou vizí, kterou spojuji s Václavem Havlem. V americké politice se tomu říká excepcionalismus.
Co to znamená?
Že každá země či národ má určitou zvláštní možnost nebo potenciál přispět do světové kulturní, politické a historické studnice něčím vlastním, osobitým. U Havla a jeho spolupracovníků to vyplývalo jednak z patočkovského morální étosu věrnosti vlastní identitě a pravdě a také z představy určité moci bezmocných, která může dokázat úžasné věci. A rovněž z vědomí našeho nemalého, aniž bych to chtěl jakkoli přeceňovat, kulturně historického dědictví.
Co konkrétně ona vize Václava Havla obsahovala?
Pro něj měla Praha obrovský potenciál a jeho konkrétní představou bylo udělat z ní jedno z center evropského myšlení a politického života. Včetně toho, že sem přilákáme nějakou evropskou instituci. O to velmi usiloval a v jisté míře se to i dařilo. Měli jsme tu Středoevropskou univerzitu, první kancelář OBSE atd. Jenže pro tyhle snahy Havel nenašel dostatečnou veřejnou a politickou podporu a ta ambice se začala vytrácet. Byl to vlastně konflikt mezi Havlovou představou našeho svébytného příspěvku světu a Klausem zhmotnělou představou, že chceme být země jako každá druhá.
Většina lidí žije v lokálním světě
Kromě toho, že česká společnost podle vás ztratila ambice, v ní taky můžeme pozorovat příklon k populismu, drsnému způsobu politiky postavené na označování nepřátel a domnělé ochraně lidí před nimi, také na určité xenofobii, což vidíme na přístupu k migraci atd. Jak si to na základě svých zkušeností, ať už z oblasti psychologie, politiky či diplomacie, vysvětlujete?
Tak jak to často ve vědě bývá, takovéhle významné jevy mají většinou více příčin. Jednou z nich je, a teď mluvím o současném politickém stylu, relativní ztráta významu politiky. Český vrcholný politik dnes už rozhoduje jen o zhruba 30 procentech státního rozpočtu, zbytek jsou mandatorní výdaje. A z toho ještě zhruba polovina je vázaná na legislativu Evropské unie. Jelikož s tím žádné zázraky neudělá, vymýšlí všelijaké šaškárny, pitvoří se atd. Podobně, jako existuje výraz infotainment, tomuhle říkám politainment, tedy provázání politiky a zábavy.
Foto Ondřej Němec
Co ty další příčiny?
Tou asi vážnější je míra, s jakou nás zasáhly procesy globalizace. A zejména jak hodně minuly velkou část lidí v téhle zemi. Na základě mediálního obrazu je snadné udělat si představu, že většina lidí už dnes žije v globalizovaném světě. Jenže ta většina ve skutečnosti žije ve světě lokálním. Takže zatímco naše privilegovaná menšina se baví o stávkujícím Hongkongu, o klimatických změnách nebo umělé inteligenci, v Mnichově Hradišti se lidé baví o tom, jak se autobusem dostat do Boleslavi. A mají pocit, že jsme se na ně vykašlali a že na nich nezáleží. Proto vyhledávají ty, kteří jim předkládají snadná řešení, ujišťují je, že jsou s nimi a že jim k
oblihy přivezou.
Vidíte v tom ještě něco?
Nepochybně je tu i třetí faktor, který s globalizací souvisí, a to je fenomén migrace. Byť jsme zemí, která vznikla z obrovské migrační vlny, tak to, co se kolem nás v posledních letech děje, jsme dlouho nezažili. Zřejmě narážíme na jakousi imunologickou reakci společenství, které se tomuto přívalu brání. Můj výzkum v psychologii před mnoha lety se točil kolem toho, čemu se dneska říká evoluční biologie, kolem přirozeného výběru a vývoje. A na základě toho jsem dlouhodobě přesvědčen, že společenské organismy jsou schopné absorbovat v určitém čase jen určitou míru změny. Pokud jsou nuceny zvládnout obrovskou změnu v příliš krátkém čase, pak se ona imunologická reakce organismu obrátí proti němu samému.
A k tomu podle vás došlo.
Ano, myslím si, že se to stalo v letech 2015 a 2016, kdy jsme to nezvládli uhlídat a toxiny, které se z tohohle procesu vyplavily, jsou tu stále. Navzdory faktu, že intenzivní migrační vlna už pominula. Zajímavé je, že o tom už před dvaceti lety psal i Havel. Jak by od něj člověk očekával, říká, že je věcí naší morální zodpovědnosti snažit se pomoct lidem, kteří prchají před válkou, hladověním atp. Ale protože byl současně poměrně velký realista, což si málokdo uvědomuje, ve svém textu konstatuje, že se sem nemůžou přistěhovat všichni, protože by se prostě nevešli.
Pojďme k vašemu současnému působení ve funkci ředitele knihovny Václava Havla. Před časem jste prohlásil, že vás tahle práce strašně baví. Co konkrétně?
Jednak si nesmírně užívám, že jsem po 26 letech ve státních službách relativně nezávislý, můžu budovat a tvořit
podle vlastních představ. To samo o sobě by mi ale nestačilo. To, co mě na tom tak obrovsky baví, vyplývá z přání Václava Havla, aby tato knihovna nefungovala jako muzeum, ale jako místo pro setkávání lidí. Takže tu máme každý večer nějakou diskuzi, křest knihy, čtení nebo představení, a totéž děláme na cestách po Česku i v zahraničí. A protože Havel byl nesmírně tolerantní člověk, tak já se programově snažím, aby se tu scházeli lidé různých, až protichůdných názorů. Díky tomu se taky neustále něco dozvídám, obohacuje mě to a musím si korigovat vlastní obraz světa. A pro to si ve svém věku jen těžko dovedu představit lepší místo než právě tohle. Navíc tu mám úžasný tým mladých lidí, to je velká radost.
Podle čeho posuzujete, jestli je Knihovna Václava Havla úspěšná, jestli se jí dařit naplňovat její poslání?
Pokud bych chtěl odpovědět jaksi mechanicky, řekl bych, že se po celé zemi i za hranicemi masivně rozrůstá naše digitální šlápota. Že tu máme každý večer plno, někdy děláme i dvě akce denně, občas si musíme pronajmout větší sál. A protože k nám chodí zejména mladí lidé, myslíme si, že i naším zaměřeném jsme velmi aktuální. A protože už vyrostla generace lidí, která nezažila komunismus, revoluci ani Havla, čím dál víc se orientujeme na vzdělávání a vytváříme e-learningové programy pro střední školy a pro první ročníky univerzit. Některé i dvoujazyčně. A příští rok se chystáme rozjet vlastní internetovou televizi.
Takže pokud jde o objem a dosah práce knihovny jste spokojen.
Ano. Ovšem co se týká toho, jaký má naše činnost reálný účinek na stav společnosti, o tom se můžeme jen dohadovat. Myslíme si ale, že bez nás a bez celé řady dalších podobných institucí a iniciativ by na tom naše společnost byla hůř.
Martin Zika (ELAI)