Vít Šimral: Z pozice levné pracovní síly se ČR může posunout mnohem dál

S pražským radním pro školství, sport, vědu a podporu podnikání o tom, že naše školy snižují šance sociálně znevýhodněných i mimořádně talentovaných, o nutnosti vytvořit komplexní strukturu pro vzdělávání ředitelů a zástupců škol, o naději na zásadní systémovou změnu v tuzemském vzdělávání nebo o tom, jak přetvořit ČR na motor inovací pro 21. století. 

Někde jste prohlásil nebo napsal, že vaším cílem je kvalitní a dostupné vzdělání pro všechny. Ovšem také, že v tomto máme co dohánět. Co přesně?

Všichni víme, že ČR je malá země a prakticky jediné naše bohatství jsou lidé, české mozky. A velký problém je, že náš formální i méně formální vzdělávací systém nedává šanci všem, aby mohli využít svého potenciálu.

Komu konkrétně nedává šanci?

Jak sociálně znevýhodněným dětem, tak současně i těm opravdu nadaným. My jsme si v průběhu 20. století zvykli na poměrně uniformní systém, společný pro všechny, který ovšem nedává tolik prostoru pro individualizaci, tedy pro rozvoj jedinečného nadání, co každý máme. Proto se chceme zaměřit právě na oblasti, které z tohoto uniformního systému vypadávají. To znamená na podporu právě těch, kteří jsou už na startu nějak hendikepovaní a zároveň i těch opravdu talentovaných a nadaných.

Co především je v tomto směru potřeba udělat?

Toho je skutečně hodně. Nicméně nástrojů, které k tomu máme, je také celá řada. Pro mě je důležité, abychom vytvořili různé vzdělávací formy a cesty, které každému jednotlivci pomohou nejvíc rozvinout své nadání. Třeba na úrovni pražských základních škol jsme jako magistrát podpořili nástroje pro sociálně znevýhodněné prostředí vytvořením například Fondu solidarity. Jsou to peněžní sbírky na úrovni školy na pomoc žákům, kteří si z finančních důvodů nemůžou dovolit například různé adaptační kurzy, výlety a další akce nad rámec povinné školní docházky.

Co naopak děláte pro ty nadané?

Mimo jiné finančně podporujeme soutěže pro mimořádně talentované žáky jako je Kasiopea či Pangea. Obecně se snažíme podporovat aktivity, které jsou mimo veřejný systém, tedy zapojovat soukromé organizátory nebo inovátory zvenku. Současně vytváříme vlastní kapacity k tomu, abychom mohli napomáhat různým alternativním formám vzdělávání. To je například Waldorfské lyceum Praha, dále soukromé střední školy, které zapojují jiné vzdělávací cesty, třeba systém Montessori apod.

Pražský primátor Zdeněk Hřib před časem řekl, že jeden z problémů, který chcete řešit, je zastaralý způsob vzdělávání. Myslel tím ještě něco dalšího, než o čem jste právě mluvil?

Klíčem, který nám pomůže se posunout dál, bude snížení poměru počtu žáků na učitele. V současnosti je v plných třídách velmi obtížné aplikovat individuální přístup. Ale jak ukazuje praxe, už tím, že se nám podaří dostat do třídy asistenta nebo druhého učitele v rámci tandemového vyučování, tak snížením poměru na dvacet tři ku jednomu a ještě lépe na patnáct ku jednomu, začne probíhat mnohem lepší interakce a zpětná vazba. Na základě toho pak můžeme začít zavádět prvky, které v českých podmínkách patří k těm novějším, typicky formativní hodnocení. To znamená vytvořit už od první třídy osobní profil žáka a průběžně sledovat v čem vyniká, v čem je naopak slabší a pomoci mu nedostatky vylepšit a talenty rozvinout. Takže nástroje k tomu jsou poměrně jednoduché. Jde o to, abychom se napříč společností shodli, že na ně vyčleníme dostatek peněz.

Což znamená především personální náklady. 

Ano, je potřeba zvýšit počet učitelů a ty zároveň dostatečně ohodnotit. Aby se na tyhle pozice hlásili motivovaní lidé, kteří ve své práci vidí smysl a budou mít možnost se profesně posouvat. Je potřeba shodnout se na tom, že učitelství není jen běžná práce ale, že je to skutečně povolání a že učitelé by měli být ideálně ti nejlepší z nás.

Ve vašem programu jsem viděl plán organizovat otevřená výběrová řízení na ředitele škol. Věnovat jejich výběru mimořádnou pozornost považuje za klíčové například současný ředitel Pražského inovačního institutu Bohumil Kartous, řekl to vloni v rozhovoru pro ELAI News. Jak to tedy vidíte vy?

Právě o tomhle jsem hodně přemýšlel, vlastně už od počátku nástupu do funkce. Měl jsem ambici konkurzy na ředitele vyhlašovat, protože je to nepochybně klíčová pozice. Byl bych rád, aby se to podařilo prosadit do příštího volebního programu na Magistrátu hlavního města a po skončení funkčního období se to stalo standardem. V současnosti to tak totiž není, otevřené výběrové řízení vždy nevyvoláváme. Je to ze dvou důvodů. Jednak s tím Piráti do tohoto volebního období na magistrát nešli, takže by to bylo nefér vůči stávajícím ředitelům. A navíc, a to je důležitější, zavedení konkurzů vyžaduje související systémové změny.

Jaké?

V současnosti neexistuje komplexní systém přípravy ředitelů, resp. školského managementu. Dobrou zprávou je, že v prosinci loňského roku otevřel odborník na školský management Václav Trojan Ředitelskou akademii. Je to alespoň jeden z důležitých střípků nezbytného ekosystému, který pomalu vzniká. Ovšem na úrovni veřejné správy žádná komplexní kontinuální příprava potenciálních kandidátů neexistuje. Takže v praxi to vypadá tak, že uchazečů přihlášených na konkurz jsou spíše jednotky a těch opravdu kvalitních mezi nimi mnoho není. Zvládnout úspěšně řízení školy opravdu není snadné. Je to ohromný kolos, v podstatě na úrovni střední firmy, s desítkami, u těch největších i stovkami zaměstnanců a studentů. A ti lidé nemají kde se na to připravit. Proto potřebujeme kvalitní systém přípravy školského managementu, nejen ředitelských pozic.

Ale tohle je pravděpodobně něco, co by bylo potřeba zavést na celostátní úrovni. 

Je to tak a Piráti také mají ambici to v příštím volebním období zavést. Nicméně v rámci implementace krajského akčního plánu spustíme v Praze naši vlastní malou ředitelskou akademii už v září letošního roku. Bude to pilotní projekt a zhruba po roce, dvou pak vyhodnotíme dosažené výsledky. Jsme samozřejmě zvědaví, do jaké míry to naše personální kapacity v Praze posílí.

Vy sám jste hodně studoval v zahraničí. Které prvky z tamních systémů výuky postrádáte v České republice především?

Myslím si, že stále podceňujeme tzv. měkké dovednosti. Když se podíváme podrobněji třeba na to, jak se v Česku připravují nové programy z evropských strukturálních fondů, tak tam pořád převažuje zaměření, které by se dalo označit jako „atom, beton, prosperita“. Čili jako kdybychom se tím, že něco postavíme, automaticky posunuli dál. Ono to tak ale úplně není. Aby to tak bylo, především se všichni potřebujeme naučit pracovat týmově, zvýšit svou emoční inteligenci, abychom byli empatičtí vůči ostatním, také pracovat projektově apod. Na tyhle aspekty v rámci všech úrovní vzdělávání pořád zapomínáme, a naopak stále dokola biflujeme zeměpisné a další informace, které nám pak v reálném životě prakticky k ničemu nejsou. Posílení měkkých dovedností nepochybně posouvá společnost dál.

Vít Šimral

Narodil se v Roudnici nad Labem, vystudoval politologii, historii, právo, historickou sociologii a ekonometrii na univerzitách v Brně, Praze, Leicesteru a v Lucce. Postdoktorské studijní pobyty pak absolvoval na univerzitách v Lublani a ve Vídni. Akademicky se specializuje na otázky financování politiky, transparentního propojení politiky a businessu a business intelligence. Je členem Rady hlavního města Prahy s gescí školství, sportu, vědy a podpory podnikání, působí rovněž ve Výboru pro evropské záležitosti pražského zastupitelstva. Je předsedou Komise RHMP pro školskou infrastrukturu a členem Komise pro restrukturalizaci pražské ekonomiky.  Mezi jeho zájmy patří běh, divadlo, jazz a literatura. Na svém blogu „Jak dál se školstvím“ řeší aktuální otázky vzdělávání v Česku. Je celoživotním skautem.

A to si podle vás v zahraničí více uvědomují?

Ano, já to při svém pobytu registroval. Pochopitelně s tím souvisí třeba i ochota otevřít se novým kulturám. Když jsem studoval v Británii, která se z hlediska složení obyvatelstva za posledních sto let radikálně změnila, jasně jsem viděl, že je ve srovnání s ČR, která v tomto ohledu spíše stagnovala, je mnohem dál. A my jako členové EU, kteří se snad snaží být plnoprávnými členy globálního společenství, bychom si na to měli zvyknout, reflektovat to a účinně se k tomu i vzdělávat.

Sociolog Daniel Prokop ve své vloni vydané knize Slepé skvrny mimo jiné ukázal, jak je v ČR velká regionální nerovnost z hlediska kvality škol. Chudé děti chodí vesměs do těch nejhorších ústavů a dochází tak k mezigeneračnímu přenosu chudoby. V Praze tohle asi nebude takový problém, ale vás jistě zajímá i celonárodní úroveň. Co s tím?

Ono se to projevuje i v Praze. Když se například podíváme, jaké kde vznikají třídy pro nadané děti, jak které městské části řeší otázku volnočasových aktivit nebo na co musí klást důraz při přípravě rozpočtu, tak už i na úrovni Prahy se bohužel ukazuje, že sociální nerovnost naše školství příliš nezvládá korigovat a není schopno ji reflektovat. Přitom je to určitě potřeba dělat a pro nás je to jedno z hlavních témat diskuzí na Asociaci krajů. Piráti si po krajských volbách vzali na starost školské komise a tenhle problém chceme aktivně řešit.

Jak?

Vezměme si jenom třeba otázku struktury středních škol, oborovou strukturu to, jak jsou jednotlivé regiony zaměřené. Všechny tyhle aspekty je třeba zvažovat právě z hlediska sociálně-vzdělávacího pomezí. Protože pokud to nastavíme špatně, budeme tím mimo jiné de facto nutit lidi, aby se stěhovali. Školy je totiž nebudou schopny perspektivně připravovat na 21. století. Celá řada rodičů se pochopitelně snaží, aby se jejich děti posunuly z nízkopříjmové úrovně do vyšší, a tak je posílají studovat do jiného regionu, protože tam vidí silnější potenciál. A tyhle věci musíme řešit na úrovni České republiky, což jsme bohužel zatím moc nezvládali. Přitom je to jedna z těch klíčových věcí, které mohou naši zem posunout dál. Pokud bychom to neudělali a začalo by vznikat dvou nebo třírychlostní Česko, je to podle mě cesta do pekel.

Jak podle vás z dlouhodobého hlediska ovlivní způsob a formu výuky zkušenost s pandemií koronaviru? 

Pandemie bohužel zase zvýrazňuje rozdíly mezi školami. Ty, které byly připraveny na 21. století a šly s proudem inovací, přechod na distanční výuku zvládly velmi dobře a jejich studenty to, kromě výrazné snížené možnosti sociálních interakcí, téměř nijak negativně nezasáhlo. Zároveň jsou ale školy, které nebyly schopny na vzdálenou výuku přejít prakticky doteď. Problém přitom není v technickém vybavení, ale v metodickém vedení učitelů. Průměrný věk je dnes v této profesi 56 let a spousta učitelů za uplynulý rok bohužel nebyla schopna se dostatečně přeškolit.

Tohle je asi velký problém.

Ano, právě to nejvíc poškodilo výuku. Tato zkušenost nás důrazně upozorňuje, že nemůžeme zapomínat na vzdělávání pedagogů ve věku 50 let a starších. Zanedbalo to dlouhodobě i ministerstvo školství. Bylo to vidět na tom, že profesní vzdělávání, tedy vzdělávání pro učitele, pro ministerstvo nebylo prioritou. A teď se to projevilo. Kantoři se odnaučili učit sami sebe a uvízli v určité rutině. Ovšem ti, kteří jsou zvyklí na sobě pracovat, přechod na online výuku zvládli vesměs skvěle. Teď je každopádně důležité vyhodnotit to, co se stalo. Školám, které mají problémy, podat pomocnou ruku a obecně sdílet zkušenosti.

Přejdeme teď k podnikání, které rovněž patří do vaší gesce. Jakou podobu by podle vás měla mít obecně podpora podnikání ze strany státní správy?

To je samozřejmě velmi komplexní věc. Na jednu stranu chápu stát, že se snaží zachovat si svoje příjmy ochranou těch největších zaměstnavatelů. Na druhou stranu jsem ale přesvědčený, že současná úroveň té ochrany by měla být limitována pouze na nejvíce kritické roky, to znamená loňský a letošní. Obecně si myslím, že by státní podpora měla mířit především na začátek podnikání. Musíme vytvořit systém, který právě v tomto klíčovém období začínajícím podnikatelům pomůže mnohem víc, než jim poskytuje dnes.

Jak by to mělo vypadat?

My jsme například na magistrátu zdědili po minulé politické reprezentaci projekt pražských voucherů. Má to výbornou myšlenku, kterou je podpora hlavně malých podniků od úplného počátku. Jenomže technická administrace, která je s tím spojená, je nesmírně náročná a ve výsledku ten systém zdaleka není tak flexibilní, jak by malé firmy potřebovaly. Těm pomůže především přímá finanční podpora v prvním roce jejich existence tak, aby měly z čeho žít, než překlopí své hospodaření do černých čísel. A to tu není.

Co dál v tomto změnit?

Měli bychom také lépe propojovat veřejnou podporu se soukromou. Snaží se o to třeba Evropská komise tím, že financuje některé venture kapitál subjekty. Ale není to v takové míře a na národní úrovni to vlastně není téměř vůbec, jakou by si podnikatelský sektor zasloužil. Přitom je jasně vidět, že v tomhle ekosystému je ohromný potenciál. Jenže kvůli tomu, že se bojíme dát z veřejných rozpočtů více peněz, protože to je riziková investice, nedostáváme tolik, kolik bychom mohli. A když se podíváme, jak venture kapitál funguje a jaký přináší pákový efekt nejen při vzniku těch tzv. jednorožců, ale do podnikatelského prostředí obecně, je zřejmé, že to je velká škoda. Především proto, že politická sféra je nastavena velmi konzervativně a tohle nechává téměř výhradně na soukromém sektoru. Kdyby se ale oba sektory propojily a tím pádem se využilo ekonomického zázemí veřejného s know-how soukromého sektoru, vzniklé synergie by nepochybně měly velký přínos.

V posledních letech se u nás hodně mluví o tom, že česká ekonomika už déle nemůže v globální konkurenci spoléhat na nízké náklady a že potřebuje zvýšit produkci přidané hodnoty. Jak v tomto dosáhnout zlepšení? 

Jelikož jsou inovace další oblastí, kterou se v rámci své pozice zabývám, můj recept je zřejmý. Při pohledu do historie je vidět, že vždycky, když se demokratické evropské země posouvaly z pozice levné pracovní síly, dokázaly se s tím vyrovnat. Ať už to bylo Irsko nebo Finsko, typicky země s malou populací, které se musely skokově změnit. Jejich politické reprezentace to pokaždé ve spolupráci se soukromou sférou zvládly. Protože to byly demokracie, otevřené společnosti, které zároveň vsadily na vzdělávání. A já pevně věřím, že jsme také na pokraji takové zásadní změny.

Jistě by se dalo namítnout, že vzhledem k vývoji v uplynulých dekádách a také k tomu, co se u nás děje dnes, to leckdo asi nevidí tak optimisticky.

Je určitě pravda, že minulých třicet let jsme nevyužili naplno. Jsem ale přesvědčený, že nás vývoj ve světě do té změny posune. Už proto, že se velcí zaměstnavatelé vrhají do inovací, protože je k tomu nutí konkurence. A pokud se dokážeme sjednotit na nějakém „cestovním plánu“, např. se více zaměříme na znevýhodněné regiony atd., jsme teď v ideální pozici, abychom to společně naplánovali. Podle mě totiž máme předpoklady k tomu stát se podobným premiantem, jako bylo ve skupině postkomunistických zemí třeba Estonsko nebo Slovinsko. Máme k tomu výborné geografické podmínky a byť struktura vzdělávání, kterou jsme zdědili, není nejlepší, je zároveň široká a hluboká. A já zkrátka věřím, že když nebudeme hloupí a nepokazíme to, tak se skutečně můžeme stát motorem inovací pro 21. století.

K tomu, aby se to povedlo, je ale jistě nezbytný kompromis mezi hlavními politickými silami a shoda na základních prioritách, které se budou dodržovat, ať už bude vládnout kdokoli. Tak, jako je to třeba ve vámi zmiňovaném Finsku. Opravdu máte při pohledu na tuzemskou politickou scénu pocit, že je to možné?

Myslím, že je. Třeba pokud jde o naše školství, v současnosti pracujeme na společné vizi budoucnosti. Jsou tu samozřejmě odlišné pohledy na určité věci, ale cesta, kterou dávají dohromady všechny politické strany, s výjimkou extrémistů nalevo i napravo, se už rýsuje. Postupně se shodujeme na vizi i na konkrétních nástrojích. A zjišťujeme, že když svoje představy porovnáme, tak kromě zástupců STAN, k nimž máme nejblíž, se na drtivé většině věcí shodneme i s reprezentanty TOP 09 či ODS.

Takže je naděje, že by se něco mohlo významněji změnit už po letošních parlamentních volbách?

Pokud nevznikne nějaká nečekaná koalice, ve které by zůstal populistických prvek, tak by letos měla být zahájena systémová změna. Ta spočívá v první řadě ve shodě na tom, že peníze na vzdělávání budou na celostátní úrovni významně navýšeny. A změny budou probíhat podle podrobného plánu, který bude obsahovat klíčové ukazatele výkonnosti a akční plánování po dvou třech letech. Zatím to vypadá, že se na tomto daří dosáhnout shody mezi všemi důležitými aktéry. Jsem optimista, že se podaří téhle celospolečenské dohody dosáhnout.

Martin Zika (ELAI)