Dobrá starostka? Drsňák, který se umí vcítit do potřeb lidí, říká Mariana Čapková

Mariana Čapková je zajímavá osobnost. Kromě funkce zastupitelky a předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání, které vykonávala v minulém volebním období, má také lví podíl na tom, že byl v roce 2016 unikátní Stroj času v Praze na Letné znovu uveden do provozu. A taky že světlo světa před dvěma lety spatřil unikátní a oceňovaný filmový dokument The Art of Dissent. V letošních komunálních volbách se Mariana rozhodla kandidovat na pozici starostky Prahy 6. Což je samozřejmě dobrá příležitost ji opět vyzpovídat. 

Vloni jste mi v rozhovoru řekla, že jste odmala chtěla být političkou. Už proto, že politiku máte takříkajíc v genech, protože vaši rodiče se politicky angažovali, vaším strýcem je bývalý ministr zahraničí atd. Fakt, že v blížících se komunálních volbách kandidujete na starostku Prahy 6, se tedy zdá být logickým krokem. Přesto, proč chcete být právě starostkou?

Předně, žiju na Praze 6 od narození, chodila jsem tu do školy, navštěvovala základní uměleckou školu atd. Takže mám k téhle městské části úzký vztah a záleží mi na ní. Proto mám chuť se zapojovat do místní komunity a pomáhat Prahu 6 rozvíjet. I z toho důvodu, že politické vedení je u nás už spoustu let prakticky neměnné. Ale pozor, ve své kampani neříkám, že tady je všechno špatně a že budu všechno dělat úplně jinak. Vnímám to spíš tak, že se u nás hezky žije, ale zároveň je hodně co zlepšovat. A mě by bavilo u toho být, obzvlášť v oblasti školství. To má Praha 6 na jednu stranu kvalitní, stahuje se k nám kvůli němu spousta dětí z jiných městských částí. Ale zároveň se mi zdá, že tak trochu usínáme na vavřínech.

 V čem například, co považujete za problém?

Jak už jsem naznačila, podle mě se nevěnuje dostatečná pozornost spádové turistice. Tedy tomu, že spousta dětí z jiných městských částí, které buď nemají místo anebo si myslí, že u nás je to lepší, se snaží dostat do školy na „šestku“. Na jednu stranu tomu rozumím, opravdu tu máme kvalitní školy a navíc nabízíme hodně alternativ. Jenomže to znamená, že kvůli tomu nejen dochází k účelovým změnám trvalého bydliště, ale samozřejmě se také stává, že se pak děti z Prahy 6 nedostanou tam, kam by chtěly atd. Někdo by jim možná řekl, že přece můžou využít nabídky soukromých vzdělávacích ústavů. Ale já jsem přesvědčená, že veřejné školství by mělo i nadále hrát tak důležitou roli, jakou má dnes.

Co s tím ale může politická reprezentace městské části dělat?

Samozřejmě to řešení není jednoduché. Nicméně jsem přesvědčena, že už ve chvíli, kdyby někdo téma „zvedl“ a pokusil se iniciovat diskuzi mezi představiteli městských části, vedením Prahy atd., hodně by to pomohlo. V každém případě je městská část zřizovatelem škol, takže by podle mě měla tlačit na zvyšování jejich kvality v celé Praze. To by určitě přineslo zmírnění spádové turistiky. Ovšem pokud jde o spádovost jako takovou, ta by musela být řešena na úrovni ČR, tak jsou zákonem stanovené kompetence.

Jak už jsme řekli, chtěla byste se stát starostkou. Co podle vás dělá starostu či starostku úspěšnými?

Dobrý starosta podle mě především svoji městskou část opravdu zná. Ideálně tam sám žije, jeho děti tam chodí do školy a věnují se volnočasovým aktivitám, o víkendu jezdí na kole, dostává se do kontaktu se stavebním úřadem… Prostě není odtržený od reality. Zároveň dbá na to, aby se obyvatelé cítili dobře a v místě fungovala aspoň do určité míry komunitní atmosféra. Tak aby lidé sem tam chtěli trávit volný čas společně. Taky je důležité vybudovat skutečně přátelskou radnici, tak aby tam lidé chodili a nebáli se řešit svoje problémy. To se nám myslím podařilo na odboru školství magistrátu. Lidé oceňují přátelskou komunikaci, především to dávali najevo v období covidové pandemie a taky nedávno, když vypukla ukrajinská krize.

Pokud byste ve volbách uspěla, jaké specifické přednosti nebo vlastnosti očekáváte, že budete muset prokázat?

Starosta zastřešuje aktivity ze všech oblastí, tím pádem nutně musí umět delegovat. Taky si k sobě vybrat dobrý tým. Vím, že to je svým způsobem klišé, ale problém je, když se obává vzít si „do tandemu“ šikovného místostarostu, který by ho mohl přerůst. Ta práce taky nepochybně vyžaduje pokoru a jistě i psychickou odolnost, protože je to na sedm dní v týdnu, pořád na telefonu. Aby to bylo zvládnutelné, je důležité umět vyhodnocovat, jestli musím u všeho být nebo jsou věci, které zvládne někdo jiný. V neposlední řadě je třeba říct, že to je služba městské části, a tomu se musí přizpůsobit i nejbližší okolí člověka, který tuhle funkci vykonává.

Když se nad tím zamyslím, vnímám to tak, že dobrý starosta by měl být současně profesionál, tak trochu drsňák, kterého nic nerozhází, ale zároveň by se měl umět vcítit do potřeb a pocitů lidí. A tady vidím velký zlom, často jsou lidé v téhle funkci buď jen jeden nebo druhý typ.

Jaký typ jste vy?

Asi bych o sobě neřekla, že jsem ten drsňák, který se rozhoduje především na základě čísel. Zároveň si ale myslím, že příští čtyři roky budou náročné, ať už z hlediska životní úrovně, spokojenosti lidí nebo třeba i určité radikalizace společnosti. Takže jsem si vědoma, že člověk ve vedení městské části prostě bude často muset rozhodovat právě na základě objektivních faktů, emoce bude mnohdy nutné odložit. Je mi jasné, že zavděčit se všem prostě nejde.

Podívejme se teď do „vaší“ oblasti, kterou je školství. Čím jste se v posledních měsících nejvíc zabývali? 

Obrovský problém jsou nedostatečné kapacity především na středních školách. V minulosti jsme už několikrát měli pocit, že jsme na konci, že už prostě místa nejsou. Zatím se ale pokaždé překvapivě ukázalo, že to tak není. Situace ještě nikdy nebyla taková, jako je teď v září, kdy máme o několik dalších tisíc dětí víc. Nemáme dostatek gymnázií a střední odborná škola je pořád pro spoustu rodičů i jejich dětí spíš nouzovou variantou, byť já osobně to tak rozhodně nevnímám. Naštěstí to není tak, že by stovky dětí kvůli tomu musely zůstat doma, protože se nikam nedostaly. Ale faktem je, že jich hodně skončilo na jiné škole, než na jaké si sami sebe představovaly, převis poptávky po gymnáziích je opravdu velký. Tohle vnímám jako velkou výzvu do příštích let, kterou bychom měli řešit mimo jiné i ve spolupráci se Středočeským krajem. Až třetina studentů na pražských gymnáziích jsou totiž Středočeši.

Mariana Čapková

V roce 2018 byla zvolena pražskou zastupitelkou za hnutí Praha sobě, v rámci zastupitelstva hlavního města Prahy působila v několika komisích a byla předsedkyní Výboru pro výchovu  a vzdělávání. Absolvovala VŠE Praha a University of Nebraska, v oborech diplomacie, mezinárodní vztahy a národní bezpečnostní studia, studovala také na Universität Passau či moskevské univerzitě. Dříve působila například v Národním centru kybernetické bezpečnosti či na Ministerstvu zemědělství ČR v oddělení výzkumu a vývoje.

Mluvíte o nedostatku gymnázií, o tom, že střední odborné školy jsou často vnímány spíše jako nouzová varianta. Jak v tomhle kontextu vlastně vnímáte debatu na téma jaké školy děti nejlépe připraví na budoucnost, jak se často nehezky říká „pro trh práce”? Nebo jinak, je skutečně problém, že není dostatek gymnázií?

Osobně jsem velkým příznivcem středních odborných škol a určitě si nemyslím, že každý musí studovat gymnázium. Pokud někdo ví, čemu by se chtěl věnovat a něco konkrétního ho baví, tak je skvělé jít na střední odbornou školu, která ho tomu oboru naučí. A pokud bude studium zakončené maturitou, tak je to ještě lepší. Spoustu zoufalých rodičů, jejichž děti se nedostaly na gymnázium, jsem povzbuzovala v tomto smyslu, že střední odborná škola je možná do života praktičtější. Už proto, že absolvent gymnazia – aby mu to něco přineslo – dnes nejspíš musí pokračovat na vysoké škole.

A co říkáte na názor, který je podložený i určitými výzkumy, že nejlepší je, když děti mají všeobecné vzdělání a na střední škole se de facto naučí především umět se přizpůsobit rychle se měnícím požadavkům firem atd., tedy že by se neměly specializovat?

Na základě svých návštěv například elektrotechnických průmyslovek si neumím představit, že by se student gymnázia dokázal během půl roku přeškolit na elektrikáře. Samozřejmě se můžu mýlit, třeba by bylo možné vzdělávací systém nastavit tak, aby to šlo. Každopádně jsem přesvědčená, že ve společnosti existuje příliš velký tlak na to, aby co nejvíc dětí studovalo gymnázium a potom vysokou školu. Je to i určitý tlak systému, který přichází také z Evropské unie. Třeba v podobě publikování statistik o tom, jak si v tomto ohledu vedeme ve srovnání s dalšímu členy unie. Zároveň tu ale máme jasně vypovídající data o spoustě neobsazených pracovních míst, ideálních právě pro absolventy odborných škol.

Co se dá dělat s tím, aby studium na střední odborné škole nebylo automaticky považované za méněcenné?

My jsme se třeba snažili dělat náborové kampaně na střední odborné školy, vysvětlovali jsme, že to je fajn, i z toho důvodu, že absolventi mají téměř jisté uplatnění, zejména v Praze. A velkou radost mám taky z novinky, kterou jsme připravili, a to jsou tzv. gymnaziální třídy na odborných školách. Jsou určené těm, kdo si nejsou jistí, jestli jim bude víc vyhovovat gymnázium nebo odborná škola, takže si můžou gymnaziální výuku takříkajíc “vyzkoušet”. Ta je přitom pořád propojená s technickými třídami. Skvělé na tom je taky to, že když si žák gymnaziální třídu vyzkouší a zjistí, že to pro něj není to pravé, „přestoupí”na odbornou školu.

To zní zajímavě. V jakém stádiu tyhle třídy momentálně jsou?

Rozjeli jsme koncept gymnaziálních tříd na prvních šesti školách a teď zvažujeme, že bychom to umožnili například i na školách zdravotnických. Každopádně zavedení takových tříd je vždy na rozhodnutí ředitele školy. Největší problém je samozřejmě sehnat učitele, nicméně ze své zkušenosti vím, že osvícený ředitel to dokáže zařídit.

Jak už jsme zmiňovali v minulém rozhovoru, vaše aktivity jsou hodně pestré. Mimo jiné jste byla producentkou výjimečného dokumentu o československém disentu s názvem The Art of Dissent, který získal řadu cen na mezinárodní scéně a vloni měl premiéru i v České televizi. Má existence tohoto snímku nějaké dozvuky?

Ano, dokonce jich je opravdu hodně, z čehož mám pochopitelně radost. Po premiéře v České televizi jsme se s jejími představiteli dohodli, že film umístí na portál ČT Edu, aby byl k dispozici školám. Nesmírně mě překvapilo, kolik škol i obcí o něj projevilo zájem a požádalo nás o uspořádání besed. Film byl taky promítán v komunitních centrech, na pražských školách, a i tady po projekci vždycky proběhla beseda se žáky. Americké velvyslanectví snímek poskytlo studentům na Fulbrightově stipendiu a představilo jim tak současně kontext historie ČSSR. A v neposlední řadě byl The Art of Dissent promítaný v Českých centrech po celém světě, také s návaznými debatami.

Pokud vím, s filmem souvisí i další počin, na kterém jste se významně podepsala, a sice umístění pamětní desky studentské disidentky Liliany Landové na pražském gymnáziu Arabská. Liliana Landová se stala obětí komunistického režimu, ale její příběh není známý. 

Vzniklo to tak, že mě oslovil tehdejší disident a vězeň totality František „Čuňas“ Stárek, protože ve mně viděl potenciál propojení  dvou oblastí – zájmu o disent a také zřizování pražských škol. Upozornil mě na příběh Liliany Landové, s tím, že ho považuje za hodně zajímavý a je podle něj škoda, že se o něm moc neví. Říkali jsme si společně, že by mělo smysl vyvolat o jejím potýkání se s totalitním režimem diskusi se záměrem umístit hrdince příběhu pamětní desku. Musím říct, že mě prakticky od první chvíle lákalo se tím zabývat. Už proto, že to byl další nevšední příběh disentu, navíc by to pěkně navázalo na film, který jsem pomohla přivést na svět. Tak jsem se do toho pustila. Netušila jsem ale, jak složitá, ale zároveň zajímavá celá anabáze bude.

Jak to?

Jde hlavně o to, že pro umístění pamětní desky musí být vždycky prokazatelný důvod, a taky jasné zásluhy dané osobnosti. Ve spolupráci s Muzeem paměti 20. století, což je instituce založená hlavním městem Praha, a jehož jsem členkou dozorčí rady, jsme pak pátrali a sestavovali podrobný životní příběh Liliany Landové. Absolvovali jsme na tohle téma nespočet debat, kolegové z muzea pak vytvářeli posudek a profil její osobnosti. Musím říct, že to bylo zajímavé, protože ohledně toho někdy padaly i trochu protichůdné názory.

V čem byly protichůdné?

Především v tom, že Liliana byla nesporně velmi citlivá a emočně nestabilní či nevyrovnaná. V takovém případě jistě může vést k sebevraždě třeba i nešťastná láska. Na druhé straně disidenti tvrdili, že si vzala život především kvůli brutálním výslechům tehdejší Státní bezpečnosti (StB), jež byla nucena podstupovat. Byla jsem tedy velmi zvědavá na odborný posudek, kterému předcházelo několik měsíců zkoumání.

Vzhledem k tomu, že jste nedávno, na první školní den 1. září, za účasti slavných absolventů gymnázia Arabská, jako byl Michael Žantovský, Miroslav Singer nebo Vladimír Beneš zapsali Lilianu Landovou na stěnu slávy školy, posudek zřejmě vyzněl ve prospěch vaší, a také „disidentské“, interpretace příběhu. 

Ano, měla jsem z toho samozřejmě radost a potěšil mě i úžasný průběh téhle slavnosti, který vyvolal velký zájem mezi studenty i absolventy. Budeme se teď snažit o to, aby odborníci z muzea přišli mezi studenty a diskutovali s nimi o problematice disentu, vypořádání se s komunistickým režimem, o sametové revoluci atd. Ale nejen to, na příběhu Liliany lze krásně ukázat, jak se pracuje s historickými prameny, jak může být příběh nejednoznačný a složitý a že k tomu, aby se člověk dopracoval k pravdě, je zapotřebí spousta tvrdé práce.

Stála jste také za úspěšnou rekonstrukcí Stroje času nazývaného metronomu v Praze na Letné, který se po pauze způsobené technickou závadou znovu rozeběhl v březnu 2020. Angažovala jste se v tom především, jak jste uvedla, kvůli výroku Václava Havla, který jednou prohlásil, že dokud metronom běží, naše demokracie je v pořádku. Jak je to s metronomem podle vás dnes, běží bezproblémově?

Bezproblémově neběží ani metronom, který občas mívá technické potíže, ani žádná  demokracie na světě. Což dokazuje, že slova Václava Havla byla opět nadčasová. Nemůžeme zkrátka spoléhat na to, že demokratická společnost bude vždy fungovat bez problémů. A v kontextu událostí posledního víkendu (rozhovor se uskutečnil po nedávné pražské demonstraci, na které mj. zazněly požadavky na odstoupení vlády a vyjednávání s Ruskem o dodávkách plynu) je asi víc než zřejmé, že po roce fungování nové vlády cítí řada lidí velké rozčarování. Před loňskými volbami jsme měli pocit, že vládnoucí představitelé této země selhali, ale že víme, jak to napravit. To se také stalo, tito lidé byli ve volbách nahrazení jinou politickou reprezentací, ale v pořádku to bohužel pořád není. Podle mě se tedy ukazuje, že problémy nejsou způsobené tou či onou politickou stranou, ale že zastupitelská demokracie má svoje slabá místa a my s tím musíme počítat.

Tím ale asi nechcete říct, že je vlastně jedno, která strana je u moci. 

To určitě ne, jsem samozřejmě stoupenkyní demokratického vládnutí. Z ideového hlediska nemám k této vládě výhrady, chci být pevnou součástí Evropské unie a NATO, jsem ráda, že poskytujeme pomoc ruskou agresí zasažené Ukrajině atd. Zároveň je ale fakt, že politika je postavená na jedincích, a někteří z těch vládních dnes prostě nesplňují moje očekávání. Znova ale říkám, že celkové směřování země, kterým nás tato vláda vede, je důležité. A jsem přesvědčená, že na problémy, které jsem zmínila, systém umí reagovat.

Martin Zika, ELAI